Stále více odsouzených a jejich rodin se na nás obrací s problémem neúspěšného podmíněného propuštění z důvodu nedostatečné úhrady škody způsobené trestnou činností. Poradit je však velice složité, protože na tuto problematiku neexistuje jednotný postup nebo metodika

Dluhy z trestné činnosti je nutné samozřejmě hradit obecně, ne pouze ve vztahu k podmíněnému propuštění. To je samozřejmě jasné. Ostatně platit se musí všechny dluhy. Jak ale postupovat, když se dostanete do vězení a soud vám nějakou povinnost finanční náhrady uložil?

Jednotný postup neexistuje. Pokud někde platí, že se jedná o individuální věc, tak v této chvíli to platí dvojnásob. U každého je totiž potřeba hledat opravdu osobní přístup k problému hrazení dluhů. Variant je totiž tolik, kolik je těch, kteří mají hradit. Pojďme si ale shrnout základní fakta:

• odsouzený může být ve výkonu trestu zaměstnán (nyní je zaměstnanost okolo 60 %)
• minimální odměna za práci je 5.500 Kč hrubého
• za některé vykonávané práce pobírá odsouzený ale odměnu mnohem menší, i v řádech stovek korun
• odsouzený, který podstupuje ve výkonu trestu nějakou speciální terapii, nemůže chodit do práce
• dokud není dluh z trestné činnosti přihlášen u VS ČR jako zaměstnavatele, nemůže být hrazen z odměny, ale pouze z kapesného odsouzeného
• při úhradě z věznice na poštovní adresu poškozeného platí odsouzený poplatek 40 Kč
• kvalitní dluhové poradenství funguje pouze v minimu věznic

Pokud má tedy odsouzený jeden nebo dva dluhy, nemusí se rozhodovat, komu z poškozených hradit. Je to jednoduché, může každému z nich uhradit třeba 100 Kč a má vyřešeno. ALE … je potřeba být samozřejmě ve vězení zaměstnán, mít adresu poškozeného, na které se opravdu zdržuje a vědět, že bude ochotný každý měsíc chodit pro onu stokorunu na poštu a že ho tato částka neurazí a nebude ji brát jako výsměch. Je tedy nutné předtím poškozenému napsat, zda by neposkytl své číslo bankovního účtu, protože zaslání na účet je z věznice zdarma. Ušetřilo by se tedy u jedné platby 40 Kč. Z praxe ale víme, že drtivá většina poškozených na dopisy, které jsou většinou spojeny s omluvným dopisem, nereaguje a odsouzený je tudíž nucen posílat peníze poštovní poukázkou za 40 Kč.

Z 11 odsouzených, se kterými jsme řešili náhradu škody v měsíci říjnu a listopadu 2018, 10 napsalo omluvné dopisy a připojilo žádost o zaslání čísla účtu. Celkem měli 440 poškozených, z toho napsali 187 z nich, 14 jich odpovědělo a 15 se vrátilo jako adresát neznámý. Číslo účtu poslali 3 poškození. To je velmi smutná bilance a jasný důkaz toho, že splácení škody není tak jednoduché, jak si mnozí soudci a státní zástupci představují. Šli jsme však ještě dál a oslovili některé poškozené, které se nám podařilo dohledat na internetu. Dovolali jsme se 8 z nich a byli jsme příjemně překvapeni. Byli sdílní, ochotní a líbilo se jim, že s osobami ve vězení se takto pracuje. Všichni ale řekli, že nechtějí nic splácet, že už se nechtějí celou kauzou zabývat a protože nechtějí každý měsíc řešit nějakou malou splátku, nedávali ani exekuci, protože je to pro ně jen zase další časová a finanční zátěž a další připomínání toho, co se stalo. Je tedy zřejmé, že by při náhradě škody mělo být kromě povinnosti hradit škody také zohledněno a případně akceptováno právo poškozeného se k náhradě škody stavět zcela pasivním způsobem. V takovém případě je tedy zasílání škody ze strany odsouzeného kontraproduktivní a poškozeného pouze zatěžuje a nutí ke krokům, kterými svoji jasně prezentovanou pasivitu prostřednictvím nekomunikace sdělí odsouzenému napsáním dopisu. Je pak otázkou názoru, kde je hranice mezi povinností odsouzeného a právem poškozeného. Zda případ, kdy poškozený nereaguje na dopis odsouzeného (zaslaný doporučeně) není dostatečným projevem jeho neochoty věc řešit a náhradu škody požadovat.

Pojďme se ale podívat, jak žije náhrada škody z trestné činnosti obecně. Pokud vám ji soud uloží, je pouze na vás, jak ji budete splácet. V jakých intervalech a jaké výši (s ohledem na kritéria daná soudem). Ve vašem životě bude mít náhrada škody takovou pozici, jakou vy ji dáte. Pokud ji ale splácet nebudete, může ji poškozený např. exekučně vymáhat. Pak se jedná o přednostní pohledávku a může být srážena ze mzdy. Pokud ale máte více pohledávek, a třeba i nějaké další přednostní, které byly u zaměstnavatele uplatněny dříve, není vám na takto vymáhanou škodu hrazeno nic. Když budete ve vězení, může být škoda hrazena dvěma způsoby. Prvním je provádění srážek z pracovní odměny. I zde ale platí pořadí přednostních pohledávek. A to je často kámen úrazu. Na prvních místech u osob ve vězení jsou totiž častokrát soudy, které zašlou své pohledávky za náklady trestního řízení do věznice jako první, protože odsouzené do věznice posílají a vědí tedy, kdy nastoupili. Splácení náhrady škody tedy blokuje sám stát. Druhou možností je provádění srážek z kapesného, které dostávají z pracovní odměny zaměstnaní odsouzení a které činí 17 % z čisté odměny. Tedy je v rozmění 100 – 800 Kč. Dle průměrné pracovní odměny za rok 2017, která činila 3.790 Kč, bylo kapesné ve výši cca. 570 Kč. Když ale podáte insolvenční návrh a soud schválí oddlužení, ztrácí náhrady škody své postavení a stává se najednou jedním ze všech dluhů a je hrazena ve stejné výši dle podílu na celkovém dluhu. Ale zase pouze jen do doby, než je oddlužení skončené. Pak může být vymáhána exekučně. Ale nemusí. U podmíněného propuštění se stává, a v poslední době je to č. 1, náhrada škody jako nejpodstatnější kritérium. Pozice náhrady škody je tedy v životě velice různorodý a trochu jako na horské dráze.

Co je potřeba hradit z kapesného? Často zaznívá názor, že ve vězení odsouzení všechno mají. Postel, jídlo a střechu nad hlavou. To je sice pravda, ale žádný život nejde omezit na tyto tři věci. Z kapesného musí hradit odsouzený spoustu dalších věcí. Například známky, dopisní papíry nebo obálky k vedení korespondence s rodinou, advokátem nebo úřady státní správy (samozřejmě také na posílání dopisů poškozeným a hrazení poplatků za odesílání peněz). Kredit na telefonování, ten byl ještě v roce 2017 potřebný ve výši 15 Kč za minutu hovoru na mobil. Dále veškerou hygienu, tedy sprchové gely, šampony, věci na holení nebo dámské vložky. I když máme bezplatné zdravotnictví, tak paralen ani kapky do nosu vám nikdo zadarmo nedá. Odsouzení si z kapesného také hradí běžný nákup ve vězeňské kantýně, kde si kupují například čaj, kávu, tabák nebo další potraviny. Tam samozřejmě zapomeňme na slevové akce a snižování ceny z důvodu konkurenčního prostředí. Záleží tedy na potřebách každého odsouzeného a na tom, zda má mimo věznici někoho, kdo je schopen ho podporovat finančně nebo zasíláním potřebných věcí v balících. Ty jsou ale jen dva ročně a omezeny váhou do 5 kg včetně všech obalů. Zkrátka tedy správně si rozložit kapesné není úplně jednoduché a je nutné se to učit. Dostáváme se tedy do oblasti finanční gramotnosti.

Když má odsouzený poškozených víc, začíná být situace pořádně složitá. Vezmeme si např. počet 10 poškozených. A zkusme si najít postup, jak jim hradit škodu. Podmínek a kritérií je mnoho.

• někteří poškození se se svým nárokem nepřihlásí a nevymáhají ho, někteří ano
• pro některé poškozené je způsobená škoda bagatelní, na některé dopadá drtivě
• mnozí poškození si nepřejí být pachatelem kontaktováni, někteří omluvu vyžadují
• je minimální částka, kterou mohu odeslat 50 nebo 100 Kč
• zaslání 50 Kč každému z 10 poškozených znamená mít 900 Kč měsíčně kapesného, při 100 je to 1.400 Kč
• jak postupovat, když jsou adresy poškozených uvedených v rozsudku neaktuální
• podle čeho rozdělit poškozené, když mám malé kapesné
• mám posílat dopisy poškozeným doporučeně nebo obyčejně
• mám kontaktovat PaMS k otázkám řešení škody
• je možné do splácení zapojit rodinu
• co když potřebuji uhradit jiné výdaje ze svého kapesného
• jak se soud bude na splácení škody dívat
• jaký názor má na náhradu škody státní zástupce

Poslední dvě kritéria mohou někomu přijít jako účelová. Asi by to tak bylo, kdyby byla celá problematika náhrady škody jednoduchá a přehledná. To ale není. Jsou soudy, které např. dva roky splácení částky 100 Kč měsíčně berou jako nedostatečné, jsou soudy, které naopak již 6 měsíců před PP berou splácení jako dostačující. A to samé u státních zástupců. I jejich názor je velice důležitý. Často se s ním totiž soudy ztotožňují.

Zastavme se ještě na chvíli u postojů soudů. § 88 odst. 3 trestního zákoníku říká: Soud při rozhodování o podmíněném popuštění odsouzeného za zločin přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem nebo zda vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Dlouhodobě se tématem podmíněného propuštění zabýváme a navštívili jsme již skoro 800 projednávání u většiny soudů v ČR. Sledujeme připravenost odsouzených, jejich chápání institut PP. Zabýváme se postojem státních zástupců a jejich chápáním možností výkonu trestu ve vztahu k PP. A samozřejmě pozorně nasloucháme, jak vše zhodnotí soudy. Mezi v současnosti nejvíce diskutovaná kritéria patří právě náhrada škody. Jsou soudy, které se na ní dívají poměrně logicky a dovedou ji zasadit do kontextu osobnosti odsouzeného, tedy jeho trestné činnost, výkonu trestu a podmíněného propuštění jako celku. Není jich však zatím většina a je tudíž potřeba o tomto tématu vést diskuzi, protože se jedná o oblast zatím ještě ne zcela pochopenou a uchopenou. U státních zástupců se často setkáváme, bohužel jako pořád obvykle, pouze s obecným konstatováním, že škoda nebyla hrazena dostatečně nebo že hrazení bylo účelové. Z žádného vyjádření takového státního zástupce jsme zatím ale nepochopili, co se pod těmito formulacemi skrývá. Domníváme se, že to někteří sami ani neví. Mimochodem při posledním jednání u OS Praha 4 nás státní zástupce zcela šokoval svým vyjádřením, že odsouzený nenahlásil při nástupu do věznice věznici výši způsobené škody a čekal, až ta bude zaslána exekutorem. Nemůžeme se pak divit, že pohled na náhradu škody ve výkonu trestu je formulován často pouze obecně, když povědomí o něm je tak špatné a vychází z fatální neznalosti problematiky a nedostatečné erudovanosti aktérů procesu PP.

Podívejme se ale, jak se s touto otázkou vypořádal Ústavní soud v jednom z posledním nálezů k tématu PP.

54. Naopak nahrazení či odčinění trestným činem způsobené škody patří mezi cíle moderního trestního práva. Pokud se odsouzený snaží odčinit škodu způsobenou trestným činem, který spáchal, může to vypovídat i o jeho náhledu na vlastní minulou společensky škodlivou činnost a značit jeho polepšení či nápravu. Je však třeba rozlišovat skutečnou snahu o odčinění škody způsobené trestnou činností od úsilí předstíraného pouze navenek. Mimoto je třeba mít na paměti, že odsouzení vykonávající trest odnětí svobody mnohdy nemají prostředky potřebné k uhrazení byť minimální části způsobené škody vedle nákladů trestního řízení; mohou tak být schopni pouze vyjádřit lítost nad svým jednáním, popřípadě uhradit velmi malou část způsobené škody. Ani odčinění způsobené škody tedy nemá být rozhodující skutečností při rozhodování o podmíněném propuštění, neboť nesouvisí s podstatou podmíněného propuštění. Při posuzování tohoto hlediska navíc soudy musí uvážit i reálné možnosti (finanční, praktické i jiné) odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud jsou naplněny ostatní podmínky pro podmíněné propuštění, neuhrazení škod způsobených trestným činem může zamezit pozitivnímu rozhodnutí pouze ve výjimečných případech, přičemž takové rozhodnutí musí být řádně odůvodněné. Ve všech případech musí být snahou soudu zjistit skutečný postoj odsouzeného k odčinění způsobených škod. Na tento postoj přitom není vhodné usuzovat primárně ze skutečnosti, zda odsouzený zaslal omluvný dopis poškozeným doporučeně, či nikoli, jak se někdy stává a stalo i v případě stěžovatele – tento údaj totiž často nemusí vůbec nic vypovídat o skutečném náhledu odsouzeného na jím způsobenou škodu. Naopak je možné souhlasit s názorem odborné literatury, že v rámci posuzování tohoto hlediska je vhodné uvážit i výši majetkového prospěchu, který odsouzený svou trestnou činností získal, pokud způsobenou škodu nenahradil (VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, cit. výše, str. 103). Je však nutné, aby bylo prokázáno, že odsouzenému neprávem získané prostředky zůstaly a že s nimi může sám či prostřednictvím jiných osob nakládat; prokázání této skutečnosti přitom nemůže být zásadně na odsouzeném [srov. i doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec (2003) 22, o podmíněném propuštění, bod 20 přílohy], byť od něj lze požadovat součinnost. Odčinění způsobené škody pak nelze vyžadovat od odsouzeného, který takového odčinění není objektivně schopen vzhledem ke svým majetkovým poměrům. 

Celý nález naleznete pod tímto odkazem.

Je tedy zřejmé, a to nejenom z citace Ústavního soudu, ale i z té nejjednodušší logiky věci, že obecné konstatování o nehrazení škody, její nedostatečnosti nebo účelovosti je zcela nedostatečné, pokud nebude řádně odůvodněno. Pokud není schopen státní zástupce své vyjádření logicky navázat na předložené důkazy a nedovede ho s nimi konfrontovat, nemůže ho zkrátka použít. To samé samozřejmě platí i pro soud. Na druhou stranu je potřeba, aby odsouzený pro náhradu škody udělal maximum a své kroky a rozhodnutí soudu konkrétně a jasně prokázal. Pokud to neudělá, nemůže očekávat, že soud bude jeho postoj hodnotit kladně, resp. se s ním vůbec zabývat.

Je tedy nutné, aby si odsouzení od prvního okamžiku nástupu do výkonu trestu, nebo ještě lépe od nabytí právní moci rozsudku, uvědomovali, že jen jejich aktivní přístup může zajistit jejich další kvalitní řádný život a zvýšit možnosti úspěchu při projednávání podmíněného propuštění. Možností je mnoho, ale nejsou automatické a je třeba se o ně přičinit a zasloužit. Vězení je totiž za trest a tak je potřeba k němu přistupovat. Nestačí říct, že věznice nám nic neřekla. Je potřeba zapojit i rodinu a informace si zjišťovat. Existují neziskové organizace i právní kanceláře, které s daným tématem umějí pracovat. Nestačí se spolehnout na to, co říkají ostatní odsouzení. často totiž neříkají pravdu a svá vlastní pochybení a selhání schovávají za nefunkčnost systému. Nestačí říct, že jiného odsouzeného pustili, takže jdu také. Každý soud rozhoduje podle svého uvážení a každý příběh odsouzeného je jiný. Stejně tak nálezy Ústavního soudu nejsou kritériem pro podmíněné propuštění obecně, ale mohou pomoci pochopit tento institut a opět se zcela individuálně podle svého vlastního života a osobnosti připravit na to své.